Několik let jsem snila o svatebních šatech — dlouhé, s vlečkou, velkou sukní a bez ramínek. Pokaždé jsem chodila do salónů, zkoušela různé střihy a styly, ale stále jsem cítila, že mi chybí ten jediný pocit. Ten, který by mi řekl: „Ano, to jsou ty pravé.“ Čekala jsem na chvíli, kdy ve mně všechno přeskočí, kdy budu vědět, že jsou to právě ony.
A tak jsem vyzkoušela spoustu šatů, ale ten pocit pořád nepřicházel. Až ten poslední salon a poslední zkouška. Už jsem měla jasnou představu o svých vysněných šatech, když jsem narazila na tyto. Nebyly podle mého, byly jiné, odlišné. Paní v salonu mi ale řekla: „Zkuste je, určitě vám budou slušet.“
A tak jsem je oblékla. Šaty, které měly každý lísteček zvlášť pečlivě vyšitý, síťku, která ladila s barvou mé pokožky, krásně zdobená záda a zapínání na knoflíčky. A v tu chvíli se stalo něco úžasného. Náhle jsem pocítila ten dojem, na který jsem tak dlouho čekala — pocit, že jsem našla něco, co mi padne přesně na tělo, co je jako druhá kůže, co ve mně vzbuzuje sílu, krásu a jistotu.
V těch chvílích jsem se necítila jen jako nevěsta. Cítila jsem se odhodlaná, silná a naplněná radostí. Rozhodla jsem se nechat si je. Ty šaty byly víc než jen oděv — byly mým symbolickým odrazem mého vnitřního já, mého odhodlání a mého výjimečného okamžiku.
A od té doby vím, že ten pravý pocit je důležitější než cokoli jiného. Tyto šaty, i když jsem si je původně nedokázala představit, se staly symbolem mé odvahy být sama sebou, najít svůj vlastní styl a věřit v to, co cítím.
Šaty byly doupraveny na míru, ale dole se dají rozpárat a opět prodloužit. Uvnitř šatů jsou našyté vycpávky, které se dají též vypárat.
K šatům je ještě tylová sukně přes šaty, kterou jsem nepoužila.